Moravsko-slovenské pomezí

„Horenko Chabová, kebys bola moja, dal bych ťa okovat železom dokola...“ zpívá se ve známé kopaničářské písni. Ale ruku na srdce, kdo z nás skutečně viděl horenku Chabovou v celé její kráse a monumentalitě? Kdo z nás se někdy vydal stezkami Bílých Karpat, aby nahlédl do hlubokých lesů, v nichž se to kdysi hemžilo zbojníky a lesními vílami, do Žítkové nad Hrozenkovem, kde žily bohyně, které dovedly vyložit člověku, co ho čeká a nemine, a kde setkal s lidmi ať již z moravské nebo slovenské strany hranice, kteří v tomto krásném, ale drsném kraji prožili své životy a při práci v těžkém terénu, ať v lese či na políčku poznali hodnotu lidské soudržnosti a solidarity? Kdo z nás se nechal polapit do víru tance, když tóny hudecké muziky tvrdým tahem smyčce proříznou večerní ticho a k nebi plnému hvězd vytryskne rytmická píseň. Jedna, druhá, třetí... A kdo z nás zažil ten okamžik, když tanečníka v čardáši pohladila po kolenou dívčí sukně vyšívaná prastarým vzorem a v černých očích tanečnice se zablýskla skrytá touha? Kolik z nás mělo dost odvahy s chlapy v místní hospodě držet krok v pití, když z pohárů stoupá vůně žmolkovice, horkého nápoje vzniklého svařením kořalky, karamelu a vyškvařené slaniny?

Ještě tolik, tolik nás toho na našich cestách čeká, a tak pojďme, dokud nám nohy dobře slouží, neboť cesta je dlouhá a stezky v Bílých Karpatech často strmé. Zavedou nás na horské louky poseté vzácnými květy, k hnízdům mnoha chráněných druhů ptactva, ke studánkám, jejichž voda občerstvuje tělo a očišťuje duši, k valům starých pomezních hradů, do nichž čas zaklel mnohé dramatické příběhy, když se karpatskými průsmyky valili do Moravy oddíly divokých dobyvatelů, na památnou Javořinu, k rozhledně na Velkém Lopeníku i na desítky dalších míst, odkud zrakem obsáhneme to nekonečné moře lesů a luk a možná v záblesku i tok Váhu či Moravy. Když vytrváme a nezalekneme se únavy, pak nám ta cesta poskytne to nejcennější – poznání sama sebe, neboť všechny zdejší cesty, stezky i chodníčky vedou k poctivosti života; tady kdo opouští jiné, sám zůstává opuštěn, a kdo zrazuje jiné, sám na sobě se dopouští zrady největší.

Moravsko-slovenské pomezí. Slovo pomezí znamená, že zde z jedné strany něco končí a z druhé začíná. Jsme na konci i na začátku současně. Není zde nic, co by patřilo jen minulosti, anebo pouze budoucnosti. Obé se prolíná a poutník náhle cítí, že odtud má vše na dosah – dávnou minulost svého rodu, krásu žitého okamžiku i cestu do zítřka ozařovanou nikoliv neony a reflektory aut, ale hvězdami na nebi.